Tata Bojs: Chtěli z nás udělat boyband. Na česká rádia jsme moc divní - Seznam Zprávy (2024)

Článek si také můžete poslechnout vaudioverzi.

Po pražské Hanspaulce se prochází tým výzkumníků. Zněkdejší vilové čtvrti je vblízké budoucnosti nehostinná pustina. Přesto vědci zničehonic objevují kytaru asošku Anděl. Zarcheologických pozůstatků pak rozplétají historii kapely, která tam koncem 80.let vznikla. Scénou jako ze sci-fi filmu začíná dokument tata_bojs.doc, který zkraje září vstupuje do českých kin. Tradiční retrospektivě se zakládající členové skupiny bránili. Srežisérem Markem Najbrtem tak vymysleli futuristickou fikci, která dokazuje, že je ani po více než třech dekádách na scéně nepřešel humor. „Udělat za sebe pitomce může být očistné,“ vyzdvihují zpěvák abubeník Milan Cais abaskytarista Mardoša vrozhovoru.

Když jste vpůlce léta hráli na Letní filmové škole vUherském Hradišti aptali jste se, kdo znávštěvníků je detailně seznámený stvorbou Tata Bojs, přihlásil se jen zlomek lidí. Jak často se vám po šestatřiceti letech na scéně stává, že vaši kapelu publikum tolik nezná?

Cais: Budete se divit, ale takových misionářských koncertů hrajeme docela dost. Samotného mě to překvapuje, že jsme pro někoho po tolika letech harcování neznámá kapela, zvlášť vtak malé zemi. Je možné, že ti, kteří jsou později narození, už se vdnešní přehršli informací anových projektů onaši scénu tolik nezajímají. Taky není vyloučené, že když se lidí na obeznámenost snaší tvorbou zeptám, ne každý fanoušek tu ruku zvedne. Někdo se třeba stydí, nebo se nechce hlásit, protože by si připadal jako ve škole.

Máte tyhle misionářské koncerty rádi?

Cais: Myslím, že si je docela užíváme, tedy aspoň já. Přijde mi zábavné, když posluchači nejdřív trochu lapají po dechu ateprve pak začnou naši energii chytat. Oto víc si ceníme, když se nám spublikem podaří propojit azávěr koncertu už je divoký.

Mardoša: Svým způsobem nás to motivuje. Největší výzva jsou vtomto ohledu koncerty zadarmo na městských slavnostech apodobných akcích, kde nezasvěcení zvědavci většinou převažují. Když vystupujeme samostatně vklubech, bývá tam koncentrace našich fanoušků pochopitelně vyšší. Itam ale občas zabloudí návštěvníci, kteří přichází jenom jako doprovod anijak zvlášť nás nemusí. Přesto se je snažíme naší tvorbou rozradostnit.

Michal Máka zvydavatelství Supraphon ve filmu tata_bojs.doc připouští, že sice umíte psát hity, ale pro většinu českých rádií jsou vaše písničky příliš alternativní. Mrzí vás to?

Cais: Už jsme se stím smířili. Píšeme písničky tak, jak je psát chceme. Otázkou, jestli je budou hrát aspoň některé zceloplošných rozhlasových stanic, se tolik netrápíme. Česká rádia jsou kapitola sama pro sebe, obzvlášť ta celoplošná. Zaráží mě, že itolik let po revoluci jsou některá zamrzlá vzatuchlém rybníku normalizačních písní. Člověk se tomu nevyhne, když jste třeba na horách uvleku. Vtipně to pojmenoval Jaromír Švejdík…

Mardoša: Říkal, že kdyby ho chytili gestapáci apouštěli mu na cele nonstop rádio Impuls, tak jim vyklopí všechno. Když se ale vrátím kpůvodní otázce, veškeré naše úspěchy pro mě vždycky byly víc, než jsem čekal– od vydání Ladova alba uBlack Pointu přes desku Ukončete nás…! uIndies až po smlouvu uWarnerů. Všechno jsem bral jako příjemný bonus. Ani celoplošné hity tím pádem nebyly naší primární ambicí.

Bylo to spíš velké vydavatelství, které se pak znaší tvorby snažilo vybrat písničky, které by mohly vrozhlasovém éteru fungovat, ašpatně se mu snaším materiálem pracovalo. KWarnerům jsme se dostali vroce 1999, tedy na sklonku dobrého období hudebního průmyslu. Sice už pomalu sílilo stahování desek zinternetu avypalování, ale fyzické nosiče se tehdy ještě pořád docela prodávaly. Než jsme si svydavatelstvím vzájemně vyjasnili svoje představy, snažilo se nás malinko naroubovat do škatulky alternativního boybandu.

Alternativní boyband? To zní jako protimluv…

Cais: Zní, ale uWarnerů si asi mysleli, že to je díra na trhu. (smích)

Mardoša: Což neznamená, že by nás tlačili do úplných nesmyslů. Jenom nás občas posílali do podivných pořadů, kam se nám moc nechtělo.

Cais: Máme za sebou ivystoupení na akci Hokejista roku.

Mardoša: To ale bylo relativně nedávno. Mrtvější publikum jsme nezažili. Když jsme odpoledne dělali zvukovku před prázdnými židlemi, měly naše písničky lepší odezvu než večer sobecenstvem.

Stejně by mě ale zajímalo, jak se projevovaly ty snahy vytvořit alternativní boyband.

Cais: To bylo vobdobí desky Futuretro, ke které jsme přistupovali velmi ortodoxně. Když jsme natočili první verzi, Michal Máka ji vydat moc nechtěl. Skladby jako Oba dva mu připadaly příliš nekompromisní aříkal, že by od nás potřeboval iněco posluchačsky přístupnějšího. Tak jsme šli znovu do studia anahráli jsme ještě dvě písničkovější věci– Maličkou aJednotku času. Chtěli jsme vydavatelství vyjít vstříc, tak jsme udělali malou úlitbu. Ani tu Maličkou nicméně vrádiích nakonec nehráli.

Do vysílání celoplošných stanic jsme trochu pronikli až vroce 2002se singlem Tanečnice zdesky Biorytmy. Pak jsme to ještě zkoušeli odva roky později spísní Virtuální duet zNanoalba. Říkali jsme si, že by to mohl být takový československý hit, který by se hrál jak unás, tak usousedů. To se ale taky nějak nepovedlo. Pro dramaturgy českých rádií zkrátka pořád zůstáváme příliš divnou kapelou. Kdybychom se přitom narodili třeba vAnglii, bylo by možná všechno jinak.

Sami se ale za kdovíjak experimentální kapelu nepovažujete.

Mardoša: Ne, žádná avantgardní kapela rozhodněnejsme. Máme sice vhudbě rádi různé podivnosti, ale stejně tak nás baví pop, vširším slova smyslu. Líbivější písničky, jako je Maličká, jsme nenahrávali proto, že by nám někdo stál za zády anutil nás udělat hit.

Cais: Isetlisty na koncertech koneckonců stavíme na kontrastech. Zároveň platí, že když jsme scelou kapelou ve studiu avymýšlíme základy nových písní, vždycky se radši ubíráme cestou méně standardní harmonie, než abychom zvolili akordový postup, který nám přijde tisíckrát slyšený. To je možná prazáklad našeho neúspěchu vceloplošných rádiích. Skládáme písně, které sice znějí popově, ale zároveň vždycky obsahují něco, co hudebním dramaturgům nesedí.

Ze zahraničního popu se přitom do éteru domácích komerčních stanic dostávají iskladby, které by donedávna platily za alternativu, ale dnes jsou díky úspěchu na streamovacích službách mainstream.

Cais: Přesně. Přišlo mi třeba vdobrém slova smyslu divné, když se včeských rádiích začal hrát hit Bad Guy od Billie Eilish. Všimněte si, jak se ta píseň vjednu chvíli ze zpomaleného tempa láme do double time beatu. To není úplně standardní postup rádiových hitovek. Protože se ale Billie stala světovým fenoménem, nasadili ji najednou ina Evropě 2av dalších celoplošných stanicích. Sedíte včekárně udoktora, zreproduktoru se line Bad Guy avy nevěříte, že posloucháte české komerční rádio. Kdybychom stakovou písničkou přišli my achtěli, ať nám ji hrají, poklepou si dramaturgové na čelo. Vždycky jde okontext.

S Mardošou jste jediní dva členové, kteří vkapele hrají už od jejího vzniku. Poprvé jste se potkali ve školce, ale pořádně jste se skamarádili až na základce. Byli jste trochu divní ive školním kolektivu?

Mardoša: To je spíš otázka na naše spolužáky. Rozhodně jsme nebyli outsideři, se kterými se nikdo nebaví. Je ale pravda, že jsme občas ve škole dělali zvláštní věci. Třeba když jsme mezi lavicemi nacvičovali tanec na naši písničku Šagali šagáli. Sám jsem měl tak trochu pozici třídního blázna.

Cais: Mardoša byl třídní bavič, to já zas tolik ne. Oba jsme ale myslím byli vkolektivu oblíbení, nikdy jsme nestáli stranou.

Předpokládám, že po založení kapely vaše popularita mezi spolužáky ještě vzrostla.

Mardoša: První koncert Tata Bojs jsme odehráli těsně před koncem posledního školního roku na základce. Tím pádem jsme si tu slávu už nestihli užít. (smích)

Cais: První fanoušky jsme nabírali spíš mezi spolužáky na středních školách– já na Hollarce, Mardoša na Panské. Na Hollarku pak byla navázaná isuita zpražských gymplů Arabská aNad Alejí. Atak se začalo pomaličku tvořit publikum, které chodilo vyloženě na nás. Zpočátku jsme se totiž vždycky spíš kněkomu přichomýtli. Hráli jsme před staršími, zkušenějšími kapelami, pro jejichž posluchače jsme byli legrační.

Sami připouštíte, že jste vdobě svých prvních koncertů neuměli ani pořádně hrát na nástroje abyli jste spíš parodie na kapelu. Nebyla tahle naivita bez jakýchkoli velkých ambic ale zároveň vaší výhodou oproti skupinám, které od začátku toužily prorazit?

Cais: Hezký postřeh. Je možné, že kdybychom hned na začátku byli namachrovaní, uměli perfektně hrát aneučili se to až za pochodu, neměli bychom už později co objevovat. Precizní muzikantství může být někdy ina škodu. Kapely, ke kterým jsme vteenagerském věku vzhlíželi, byly ostatně taky ztělesněním čisté energie. Nechtěli jsme být jako David Gilmour, ale jako The Stooges, kterým stačil jeden syrový kytarový riff. Když se vám navíc povede raketový start anatočíte rovnou obrovský hit nebo nejprodávanější desku, které vás katapultují do první ligy, je oto těžší se tam udržet. Naše cesta naopak byla tak pozvolná, že se možná pozitivně podepsala na naší dlouhověkosti, na tom, že nám hraní pořád dělá radost. Radost je totiž nakonec nejdůležitější.

Mardoša: Taky jsme měli kliku, že jsme byli drzí adovolili jsme si stím, co jsme uměli, nebo spíš neuměli, veřejně vystupovat. Právě díky tomu nás myslím zkušenější kapely zvaly jako raritu. Umožnilo nám to postupně objevovat, co všechno si můžeme na pódiu troufnout dělat. Některé kapely shraním vyčkávají až na moment, kdy budou dost dobré. Co když si ale nikdy nebudete připadat dost dobří? Proto je možná lepší nad tím tolik nepřemýšlet anechat svou tvorbu žít.

Zmiňovali jste, že jste jako puberťáci obdivovali kapelu The Stooges spojenou sbouřlivákem Iggy Popem. Ani jeden zvás přitom nepůsobí jako prototyp drzé rockové hvězdy sdivokým životem asklonem ke všem možným závislostem. Nepřipadali jste si kvůli tomu mezi kolegy zbranže někdy trochu nepatřičně?

Cais: Že bychom se mezi těmi rockery, kteří vbackstagi lajnovali, cítili jako outsideři? (smích)

Mardoša: Vzpomínám si, jak nás vroce 1991oslovil Olda Šíma zvydavatelství Black Point ařekl nám, že se mu líbí, že jsme taková parodie na bigbít. My jsme přitom tenkrát měli pocit, že už jsme se toho hodně naučili, že už jsme skutečná kapela. (smích) Zároveň jsme ale vzačátcích sněkterými parodickými prvky záměrně pracovali. Tvrďáctví pravověrných rockerů nám připadalo trochu směšné adělali jsme si zněj vněkterých našich scénkách legraci. Nepatřičně jsme si mezi nimi nepřipadali, naopak nás bavil ten kontrast. Jednou jsme třeba hráli na Petynce vpražských Střešovicích adruhý den po nás na pódium nastoupila Lucie. Tenkrát teprve začínali, ale už měli na sobě kožené oblečky střásněmi anechali na sebe foukat větráčky.

Cais: Když jde něco do extrému, působí to většinou trochu komicky. Proto jsme se myslím vždycky snažili udržovat si nějaký ten nadhled. Zároveň jsme se nikdy nebáli trapnosti. Trapnost byla pro Tata Bojs vždycky plnohodnotnou součástí. Vposledních letech možná trochu ustoupila do ústraní, ale čas od času stejně vykoukne.

Mardoša: Udělat ze sebe pitomce může být očistné.

Cais: Přesně, pak se člověku hned líp usíná.

Milane, jak jste se vlastně sžíval srolí frontmana? Původním zpěvákem Tata Bojs byl totiž Marek Padevět avy jste se úlohy hlavního hlasu zhostil až vpolovině 90.let.

Cais: Šlo to dost pozvolna. Po odchodu Marka Padevěta kapelu doplnil Marek Doubrava, který se sice do role hlavního zpěváka pasovat nechtěl, ale vymýšleli jsme spolu různé dvojhlasy. Postavili jsme na nich třeba písničku Divnosti avznikla ztoho moc pěkná symbióza. Stejně jako později sKlárou Nemravovou. Zpíval jsem tedy víc avíc, ale zároveň jsem pořád hrál na bubny.

Dlouhé roky jsem zpíval zpoza bicí soupravy ado přední linie jsem se pořádně vydal až spříchodem Tomáše Neuwertha. Nejdřív jsem se tam moc dobře necítil, ale člověk se postupně otříská ateď už mi ani nevadí dělat divné pohyby. Navíc se mi pak na zpěv líp soustředí aDušanovi Neuwerthovi se zase líp zvučí, protože se nemusí trápit přeslechy zbubnů. Momentálně bývám třeba dvě třetiny koncertu vepředu ana zbývající třetinu si sednu za bicí.

Dokument, který teď míří do kin, měl původně vypadat trochu jinak. Chtěli jste se vyhnout tradiční retrospektivě smluvícími hlavami apřáli jste si hybridní film, ve kterém by vás hráli členové divadelního souboru Vosto5.Jak jste se smiřovali stím, že vzpomínání před kamerou přece jenom neuniknete?

Cais: Na původní představě, že nás ztvární herci zVosto5, jsme se ještě domlouvali srežisérem Václavem Kučerou. Ten ale potom bohužel náhle zemřel, atak dokument po různých peripetiích převzal Marek Najbrt, který zase přišel se svým pojetím. Vymyslel, že členové Vosto5budou hrát vědce, což ve filmu zůstalo. Jenom tam těch hraných scén mělo být odost víc. Každý film je ale živý proces, takže tam ty mluvící hlavy nakonec jsou.

Mardoša: Samozřejmě je těžké se jich vyvarovat, pokud chcete mít vdokumentu výpovědi pamětníků. Jediným řešením by pak bylo film natočit úplně jinak. Marek Najbrt nakonec vytvořil takový polotvar– dokument, který zahrnuje tradiční retrospektivu, ale zároveň je narušený divným prvkem způvodního, přiznaně nefunkčního konceptu, což mě baví.

Taky se mi líbí, jak herci zVosto5vjedné scéně rezignují apřipouští, že se koncept sesypal.

Cais: Marek se to totiž nejdřív rozhodl sherci zkusit, ale zároveň už měl připravený plán B, pokud by to snimi nevyšlo. Aono to opravdu nevyšlo.

Abychom jen nevzpomínali, zeptal bych se na závěr ještě na budoucnost Tata Bojs. Na koncertech už hrajete dvě nové skladby– Bůh má problém aSlovní. Plánujete další desku?

Cais: Plánujeme. Na jaře jsme ve studiu Sono natočili základy čtyř nových písniček, včetně těch dvou, které už na koncertech hrajeme. Teď jim ještě musíme dát výsledný tvar– dodělat zpěvy, smíchat azmasterovat. Vúnoru chystáme velký koncert ve Foru Karlín ado té doby bychom chtěli každý měsíc jednu novinku digitálně vydat. Až budou všechny čtyři venku, rádi bychom je vydali ina vinylu jako ípíčko. Auvidíme, jestli na něj příští rok navážeme idalší dlouhohrající deskou. Vydavatelství na nás naštěstí netlačí, takže nemusíme chodit za každou cenu do studia avařit zvody. Když nejsou nápady, tak netočíme.